Láska bez kalkulací

Přetěžujeme protějšky
svými požadavky

Snad každý jedinec dychtí po lásce a touží být milován. Proto spousta lidí setrvává v permanentním úzkosti, zda budou milováni dostatečně. Tato obava pravděpodobně pramení nejvíce z toho, že se nemálo lidem nedostávalo v raném dětství takové péče, jakou skutečně potřebovali. Z toho následně plyne nejistota, zda mě rodiče, partner nebo partnerka skutečně obdivují. Bez citu se cítím zbytečný.

Člověk potřebuje zakusit pocit lásky (pocit přijetí), aby mohl být v harmonii sám se sebou. Současně ale zahrazujeme cestu druhým svými nároky na jejich emoce, protože se vnitřně míjíme. Všichni jedinci svádějí vnitřní boj s podobnými problémy: s nízkým sebevědomím, nadměrnou citlivostí, bázní, závistí, žárlivostí a zklamáním. Jsou to klíčové vzorce jednání, které se týkají každého z nás. Odlišují se pouhou scenérií našich osudů.

Srovnávání se s ostatními

A velké množství lidí na tuto situaci reaguje tak, že se řídí názory a tlaky svého okolí a svou hodnotu spatřují pouze v neustálém porovnávání se s ostatními a s různými „celebritami“. Tito lidé už neslyší svůj vlastní klidný vnitřní hlas (intuici), ztratili propojení se svým pravým já, kde na ně čeká Bůh. Svou cenu nespatřují ve své originalitě, ale pouze v tom, jak vypadají a jak působí na venek.

Zasloužit si náklonnost?

Mnoho jedinců se také domnívá, že si úctu druhých nezaslouží, protože si lásku často museli tvrdě vydobýt. Nepoznali, že jsou hodni obdivu takoví, jací skutečně jsou. Dostalo se jim náklonnosti, jen pokud splnili očekávání ostatních. A tak se neustále snaží si přízeň zasloužit. Přitom se ale obávají, že ona očekávání nesplní a lásky se jim nedostane. Protože nevidí svou hodnotu, mají pocit, že jsou neviditelní. A protože sami sebe nemají dostatečně v úctě, obávají se, že ani ostatní je nebudou dostatečně milovat (vážit si jich).

Víra mi sděluje: jsem obdivován

Primárním cílem křesťanského duchovního života je dotknout se jedinečného a neopakovatelného obrazu, který si o každém z nás utvořil Bůh. Bůh mě podpírá, Bůh mě hýčká, Boží láska mě prostupuje. Nemusím všechno ukočírovat sám. Zásadní realitou mé existence je to, že jsem milován. Jsem originál. Jsem nedocenitelný. Všechny tyto zvěsti nacházím ve sdělení Ježíše Krista. Křesťanská víra mě navíc ujišťuje o tom, že mě Bůh podporuje i tehdy, kdy se mi zdá, že se mi svět bortí pod nohama. V tomto pojetí víra přináší i vděčnost a důvěru.

„Občas se dotazuji svých klientů v průběhu partnerské terapie, co pro ně znamená láska (opravdová láska). Téměř nikdo neumí přesně odpovědět. Často slyším pouze: to se musí cítit. Já lásku ráda přirovnávám k vodě. Nejdříve je jako horský potok a následně klidná a hluboká řeka, která už neproudí tak dynamicky, ale má své pevné břehy a jistoty.'

Zpravidla lásce předchází zamilovanost. Je nezbytným předpokladem pro opravdovou lásku?
Pro plnohodnotný vztah plný lásky spojený s intimním životem je zamilovanost (okouzlení) důležité kvůli jiskře a dynamice ve vztahu. Pro perspektivu páru je to zásadní i z toho důvodu, že se k radostnému a zamilovanému období mohou navracet v době krize. Láska může vzejít i z přátelství, kde není nouze o úctu, respekt, společné sdílení i hodnotový systém i umění se dohodnout, nicméně pak může pokulhávat právě v intimitě a fyzické blízkosti - a nemluvím pouze o sexu jako takovém, ale též o projevech něžnosti, pohlazení, o opoře fyzickým způsobem.

Co když chybí erotické vzplanutí?
Navštěvují mě klienti, kteří se v dlouhodobém soužití cítí spíše jako sourozenci či kamarádi. Vědí, že jejich partner je pro život ten správný, spolehlivý, je prověřený společnou partnerskou historií, zkušenostmi a sdílenými zážitky. Avšak erotické jiskření chybí. V daný moment se objeví někdo nový, o němž skoro nic neví, ale cítí jiskření, které doposud nezažili. Pochopitelně řeší dilema, co dál.

Co by v lásce nemělo scházet?
Důvěra, sebedůvěra a štědrost, vědomí vzájemné opory a fakt, že zvládneme s tím druhým krizové momenty, že se navzájem o sebe budeme umět postarat, úcta a respekt (ohleduplnost), komunikační dovednosti, to jsou základní pilíře. Sdílení společného volného času (koníčků) je podstatné, aby si dva jedinci uměli společně vymyslet něco nového, na co mohou vzpomínat a co je sjednocuje. Ale dejte si pozor: spousta lidí si závislost v partnerství zaměňuje s láskou. Domnívají se, že když jeden bez druhého nemohou být, tak milují, ale do lásky patří svoboda (volnost).

Co je již chorobná láska?
Do projevů takové náklonnosti zasahuje nedostatek sebedůvěry jednoho z dvojice. Z toho následně pramení žárlivost, závislost a omezování druhého - to je počátek konce.

Co lásky osudové a platonické?
Platonické lásky bývají silné právě pro jejich nenaplnění a leckdy bývají vnímány i jako osudové. Díky nim máme - často v době partnerské krize - možnost snít, jaké by to bylo, kdyby. Pokud jsme aktuálně šťastní (vyrovnaní), síla této lásky ustupuje do pozadí, ale někde uvnitř stále je, aby přišla ke slovu v horších chvílích. Osudoví lidé se v životě často opakovaně potkávají, často náhodně - a přitom mají dojem, jakoby mezitím neuběhl žádný čas - aby nakonec pochopili, že k sobě neodmyslitelně patří.

Jak se odlišuje okouzlení od lásky?
Zamilovaný jedinec chce se svým protějškem prožívat maximum času a vnímá vše, co se děje, nejenom fyzicky, ale i psychicky, jako zázrak. Jestliže se to povede, je zamilovanost (pobláznění) nádherné kouzlo.

Proč vždycky vyprchá?
Všechno jednou pomine a nejen ve vztazích, ale jakákoliv emoce. Partnerství je velmi křehká záležitost (záležitost), mnohem zranitelnější než přátelství, než nadšení do práce, zápal pro sport. Když se potkají dva cizí lidé, zamilují se, vnímají všemi smysly krásu světa, ale tu nelze cítit neustále, to je utopie, i když by to bylo úžasné.

Čím se odlišuje kamarádství od lásky?
Přátelství postrádá erotické napětí. Spousta lidí nevěří v přátelství mezi mužem a ženou. Tvrdí, že tam vždy musí dojít k jiskření. Já v něj věřím, protože pokud nepřeskočí jiskra, neznamená to, že ten mužsko-ženský vztah nemá spoustu jiných kvalit, které do kamarádského vztahu náleží. Jakmile se však zamiluji do přítele, je to problém. Přátelství má v tomto kontextu své hranice.

Je přátelství podmínkou pro opravdovou lásku?
Podle mého názoru ano. Základ opravdové náklonnosti je kamarádství (přátelství), láska přichází ruku v ruce s přidanou hodnotou vzájemné přitažlivosti (sympatií). Přátelství je jedna věc, kdy si velmi rozumíme a baví nás obdobné aktivity, můžeme se jeden o druhého opřít, když je to zapotřebí, ovšem opravdovou lásku si bez hlubokého přátelství nedovedu představit.

Jak rozeznáme, že se jedná o ryzí lásku?
Věřím na intuici (instinkty), že jednoduše přijde okamžik, kdy intuitivně cítíme, že je to to pravé. Stejně tak, jak rozeznáme, že prožíváme orgasmus, zrovna tak si myslím, že se dá rozpoznat i velká láska. A pokud to tak necítíme, tak to pravé asi není. Čím víc však vztah vnímáme jako silnou náklonnost, tím víc odstupu v čase potřebujeme, abychom neulétli na vlně krásného citu, nýbrž si jej prověřili v čase. Přejeme-li si zůstat s tím pravým partnerem, musíme počkat a ne se hnát do závazného vztahu třeba po šesti měsících. Řada jedinců ale sdílí domácnost s druhým pouze z obavy, aby nezůstali osamoceni a bojí se, že by toho „pravého' nemuseli nikdy potkat.

Zvyšuje se s věkem možnost potkat toho pravého?
Jako dospívající nepoznáme téměř nic, protože se řídíme vzorci chování rodičů (prarodičů), avšak nemáme žádné partnerské zkušenosti. Teprve zkušenost a životní zralost nám může lépe napovědět, kdo je pro nás vhodný partner pro život. Doby, kdy životní scénář diktoval mladým lidem, kdy mají vstupovat do manželství, jsou naštěstí pryč.

To ano, ale vztahy se rozpadají snad ještě častěji než dřív.
I když se zdá, že se stabilitou lásky a partnerských hodnot to jde v současné společnosti z kopce, já tento pocit nemám. Čím víc poznávám mladých lidí, kteří ke mně docházejí, tím víc se utvrzuji v tom, že neztratili touhu po opravdové lásce (náklonnosti), už dávno se vrací období, kdy nám na kvalitě vztahu skutečně záleží.

Co si pod označením láska představovaly naše babičky a co dnes mladá generace?
Moji klienti dnes často vzpomínají na překrásný vztah prarodičů, který byl založen na spolehlivosti a ekonomické jistotě. Protože nežili v tak hektické době jako my, více si povídali a uměli si naslouchat a za ty roky se naučili se navzájem skvěle doplňovat. Pilířem vztahu tehdy byla vzájemná jistota a bezpečí, z nichž se rodilo partnerské moudro, a láska vznikala často jako bonus. Naše babičky byly diplomatky „tahající za nitky', zvyklé na patriarchální model, který svému muži dopřály prožívat. O lásce se tolik nepřemýšlelo.

Láska se opírala o bezpečí a jistoty. O co se opírá v současnosti?
Hodnoty - to, co si všichni přejeme - zůstaly stejné. Pouze se srovnaly možnosti mužů a žen. Už se od muže striktně neočekává pouze výplata a od ženy pouze péče o domácnost. Jejich role už nejsou dané, oba si svobodně vybírají, jak chtějí žít, zároveň netouží po soupeření, ale stále po vzájemné úctě a respektu.

Vnímáme jinak lásku ve dvaceti a jinak v osmdesáti?
Očekávání se ruku v ruce s prožíváním transformují s naším osobním vývojem a zkušenostmi. Když je nám okolo 25, filtrují se naše emoce skrze vizi o rodině, o cestování, plánujeme bydlení a budoucnost, ve 40, kdy už děti i zkušenosti máme, hledáme a víc oceňujeme hodnotu přátelství, v 80 letech zase klid a harmonii.

Mění se intenzita lásky s věkem?
Každá ryzí láska je spolu s zamilovaností velmi silná v jakémkoliv věku, tedy pokud není člověk vyhořelý, ale takový by v sobě ani v žádném druhém plamen zamilovanosti neroznítil.

Taky někdy na lásku přes všechny starosti zapomínáme?
Často si ji zapomínáme hýčkat a do vztahů se vkrádá stereotyp. Necháváme se jím uspat a pak se stává, že se náhle „probereme' a uvažujeme, zda jsme si takhle lásku vlastně představovali. Platí, že kdo dlouho strádá v citech, hledá po čase něco nového.

Můžeme se do životního partnera zamilovat opakovaně?
Zamilovanost (okouzlení) k životnímu partnerovi může rozdmýchat ohrožení dlouhodobého soužití. Jeden z dvojice se zamiluje jinde a tomu druhému nastíní své další plány. Ten je probuzen ze spánku a začne si na racionální bázi uvědomovat, co měl na tom druhém rád. Často se začne obviňovat a hledat vlastní chyby. Opouštějící si najednou uvědomí, co pro něj láska znamená, a znovu se rozhoří, jako když se založí nový ohýnek.

Patří k lásce pocit ohrožení existence vztahu?
Určitě. Upozorňuje nás k uvědomění si vztahu i toho, co pro nás znamená. Proto by v něm měla být pořád dynamika a jiskření, aby si ani jeden nebyl vztahem zcela jistý a pořád se něco kreativně tvořilo a vymýšlelo, aby nedošlo k vyhasínání.

Má láska své fáze v závislosti na tom, jak ji prožíváme?
Úvodní poblouznění mají na svědomí feromony, následně přichází zamilovanost a záleží na tom, jak s ní umíme zacházet, jak si ji umíme pěstovat a zalévat jako kytičku. Koluje rčení, že trvá tak čtyři až šest měsíců, ale já si myslím, že může trvat přes dva roky. Záleží na tom, jakou si navzájem dopřáváme volnost. Pokud trávíme veškerý volný čas spolu a brzy propojíme své životy, ochuzujeme se o radost z těšení se na sebe. Zamilovanost ale nemůže trvat donekonečna, to by byl spíše projev nedospělosti. Ve fázi lásky se náš vztah postupně prohlubuje. S vědomím chyb toho druhého se přesto stále milujeme.

Hluboká láska je kromě citu zakotvena i v hlavě?
Stále jde o emoce, ale je dobré si je připomínat i tehdy, když emoční vlny nepřicházejí samy od sebe. Podpoříme jejich nástup rozumem, když si uvědomíme, že náš partner je pořád úžasný a že ho milujeme. Současně si k takovému uvědomění si lásky musíme vzájemně vytvářet příležitosti. Při všech starostech a povinnostech, které v běžném životě řešíme, má dnes málokdo čas se v citech zastavit a uvědomit si je. A to je velká škoda.

Existuje milenecká telepatie?
Do zamilovanosti i lásky určitě náleží momenty, kdy víme, že chceme oba v jednom okamžiku říci to samé. Láska beze slov, souznění, kdy už jsme spolu ledacos prožili a nemusíme si nic vysvětlovat, taková fáze hluboké lásky přichází se zkušenostmi a věkem.

Jak v druhém člověku vzbudit lásku (náklonnost)?
Rozhodně podporou všeho, co patří do hodnot přátelství, ale i touhy, kdy funguje vzácnost (nedostupnost) a udržování si atraktivity. Je vhodné pečovat o svou duši i vzhled. Zásadní chybou je symbióza páru v podobě: bez manžela/ky neudělám ani krok.

Je rozdíl v chápání lásky mezi ženami a muži?
Určitě. Ženy dospívají mentálně dříve a navíc jsou budoucí matky a ochránkyně tepla domova. Tím pádem si do lásky víc zakomponovávají i všechno to, co od muže očekávají, aby ho mohly milovat - otcovskou lásku a zodpovědnost. Muž zpočátku chce daleko víc espritu a zábavy. Teprve s věkem se představy obou pohlaví sbližují. Jak muži, tak ženy chtějí, aby byl jejich protějšek sexuálně atraktivní a reprezentativní. Dříve muži sledovali na ženách především sexuální přitažlivost. V dnešní době ani ženy nechtějí mít doma nějakého pupkatého muže, který zapáchá potem.

Jak dávat lásku najevo tak akorát?
To je velmi důležité. Pokud milujeme, dokážeme lépe vycítit tu správnou míru projevu už jen i díky tomu, že se o druhého zajímáme, snažíme se mu porozumět, nasloucháme a snažíme se být empatičtí. Klíčové je umět komunikovat a vyříkat si věci včas, aby v nás neležely jako špatně strávené sousto. Nikdo není bezchybný a občas býváme necitliví, takže je nutné se občas umět omluvit.

Prospívá nám láska?
Dá se bez ní žít, ale život je mnohem chudší. Člověk je v lásce šťastný, srší endorfiny a pozitivní energií a je přitažlivější.

Jak vychovat děti k lásce?
Především vlastním příkladem. Z mé praxe vyplývá, že lidé, kteří vyrůstali v idylickém prostředí, si nesou do vztahů příliš vysoká očekávání. Ti, co vyrůstali v konfliktním prostředí, touží v dospělosti po opaku, avšak nenaučili se ho aplikovat v praxi, takže musejí hodně hledat. Pokud se jim to podaří, mohou prožít o to hodnotnější soužití. Dobrý start do partnerského života pak mají ty děti, které vyrůstaly s rodiči, jejichž vztah byl „normální'. Dětem neprospívá emoční skleník, kde rodiče neřeší vůbec nic. Musejí cítit, že se mají rádi, i když se třeba pohádají a křičí na sebe. Děti by měly být u toho, že se rodiče umějí sobě omluvit, obejmout se, dát si pusu a vidět, že každý konflikt se dá vyřešit. Tyhle vzpomínky jsou pro jejich budoucí partnerský život podstatné.